Předsevzetí...

Ano, dávám si předsevzetí. Já vím, že je teď děsně modní říkát, že jediné moje předsevzetí je nedávat si předsevzetí ;-)...ale já si je prostě dávám. Mám ráda předsevzetí a dávám si je celý rok. Miluju různé diáře a zápisníčky a pořád si tam píšu nějaká svá životní moudra a předsevzetí z nich vycházející,

Silvestra moc nemusím. Nemám ráda takovou tu nucenou zábavu...i když svým způsobem ho mám ráda..ale tak nějak jinak. Pro mě je to období, kdy si snažím vnitřně uzavřít ten předchozí rok a udělat z něj nějaké ty závěry pro rok příští. Závěr roku je pro to ideální. Tak proč si nedávat předsevzetí. Každý okamžik, když má člověk prostor zamyslet sám nad sebou, je podle mě dobrý.

V diáři pár těch předsevzetí pro letošek mám. Jedno z nich je, zapsat si každý den alespoň jednu věc, co mi udělala ten den radost. Začala jsem s tím už minulý rok. Člověk si pak uvědomí spoustu věcí a číst si ty věci zpětně děsně nabíjí:).

Včera jedna z věcí, co jsem si napsala do diáře, byla radost z tohoto emailu:

Před osmi lety jsem měsíc cestovala s kámošem Mexikem. S batohem a dekou (ani spacák jsme neměli :D) jsme procestovali skoro celé Mexiko. Neuvěřitelný životní zážitek, který by vydal na několik příspěvků - objevování pyramid v zarostlých džunglích (kam nechodí cizinci), výstup na 5-ti tisícovku naproti Popocatepetl (zážitek a la film Into the wild), pozorování želv jak kladou vejce na uzavřené části největšího Mexického ostrova, nezapomenutelní lidé a země.

Mimo jiné jsme hodně cestovali stopem, abychom ušetřili za autobusy. Přeci jen Mexiko je velká země. Jeli jsme i s několika kamiony a jedním z řidičů byl Raymundo. Moc jsme si nerozuměli, ale byl úžasný. Nabídl nám na spaní své lůžko v autě (a sám si chtěl lehnout ven na zem), kupoval nám jídlo a pití, vzal nás na pláž plnou mušlí a vůbec se onás dva dny neuvěřitelně staral (jako všichni Mexičani). Když jsme se loučili, tekly mu slzy a my jsme byli taky dojatí. Věděli jsme, že se už neuvidíme...že naše setkání bylo letmé, ale o to intenzivnější pocit blízkosti v nás zanechalo.

A teď po tolika letech mi píše Raymundova neteř. Pořád měl schovaný můj papírek s emailovou adresou (on sám žádnou neměl). Neuvěřitelně mě to potěšilo :).

Přeji Vám i sobě, diář plný okamžiků, které vás v tomto roce potěšily....

Slepičí život...

Včera jsem objevovala jednu z malých uliček, kterou v naší vesnici ještě nemám prochozenou. Přeci jen je to vesnička roztahaná od řeky až vysoko do kopců, plná starých statků a zajímavých zákoutí. Vždy mě baví objevovat ty staro-nová místa a představovat si, co se za nimi skrývá anebo v minulosti skrývalo. Těší mě, že tu mám zatím stále co objevovat :).

Když jsem se tak procházela jednou z těchto zapadlých uliček, která vede za zahradami domů, zaujalo mě kolik rodin chová vlastní slepice. Docela pozitivní, není nad vlastní domácí vajíčko, nemluvě o tom, že klecovým chovům absolutně nefandím. Už dlouho mě mrzí, že jsem ještě neobjevila nějakého producenta domácích vajíček, od kterého bych odebírala vajíčka pravidelně.

Pár lidí mi už radilo, ať si pořídím vlastní slepice, mně se ale do toho moc nechtělo kvůli zničené části zahrady a nelibému odéru. I teď jsem ale viděla, že lidi chovají třeba jen pár slípek na celé ploše zahrady a měli krásný trávník...navíc stejně mi tam už hopsají kozy. A shodou okolností mě teď zaujal jeden projekt „Slepice v nouzi“.

Ano, patřím mezi ty naivní idealisty, kteří věří, že můžou něco změnit...už tím, že zachrání třeba jen jeden slepičí život a přestanou kupovat vajíčka od slepic z klecových chovů. Nejspíš to je naivní, ale popravdě, čím víc takových idealistů jako já na tom světě bude, tím se nám bude žít lépe ;). Zakázala jsem si pořizovat jakákoliv zvířátka do doby než budu bydlet pořádně já, protože pak musím řešit zvířecí bydlení a nestíhám řešit svoje...ale jednou...na podzim, třeba příští jaro, si 2-3 do volného výběhu na zahradu pořídím. I kdyby nesnášely, alespoň pro ně to bude mít smysl...

Určitě se podívejte na stránky...http://www.slepicevnouzi.cz/

První Vánoce...pár obrázků..

Tak nebyly to ještě zcela první Vánoce v novém domě, protože ještě stále chybí koupelna, ale stromeček už byl. Závěr roku byl spíše ve znamení dodělávek v „hlavní místnosti“. Stihlo se v ní vyštukovat a zprovoznit kamna. Ještě je zde hodně dodělávek, ale už se zde dá celkem pobývat:) Tak pevně doufám, že se do konce ledna stihne alespoň část koupelny...

Text ve Svatém Jáně pod Skalou u křížku...krásná myšlenka:

„Drahý poutníče: Noha Tvá spočinula na místě, kde po staletí naši předkové hleděli s úžasem a pokorou na nádheru krajiny a vychutnávali genia loci tohoto magického místa. Proto i Ty zmírni svůj dech a nech se opájet krásou a magií tohoto místa. Najdeš zde klid a oproštění od stresu uspěchané doby.

Pro zamilované: Přimlouvám se! Zachovejte jedinečnost tohoto místa a nekažte jej nešvarem, jež se rozmohl po krajích Českých. Nevěste zámečky své a věřte lásku nelze spoutat. Pokud chcete, aby Váš krásný vztah byl někde zhmotněn, ujměte se třeba drobné sazeničky dubu, lípy, břízy nebo jiného stromu, vyberte pro něj nějaké krásné místo v krajině a zasaďte. Budete se mít kam vracet a uvidíte, jak strom mohutní, roste nejen pro Vaši radost a potěšení. Vězte, že strom je trvalejší než rezavý zámek, který jde odstranit jedním střihnutím.“

                                                                                                                                                  Děkujeme

Zvířecí spolubydlící...

Takové krátké představení těch, co tady s námi bydlí/budou bydlet.

Žofka, Emil a Brouček...Brouček pochází z útulku v Libni a původně to byl bezdomovecký hafan a Emílka mám z útulku Jimlín u Loun. - taky drobet pohnutý psí osud.

Bobeš a Mikeš - zástupci Holandské zakrslé kozy z Klikova u Třeboně.

Mikeš v plné kráse...v pozadí Bobeš a Lízinka.

Lízinka a Bobeš jsou typicky zvědavé kozy...všude vlezou a všechno sežerou.

Miška...ta sice není naše, ale každý den za slušného počasí, k nám chodí jako do školky :)

Rekonstrukce aneb nekonečný příběh…

Nejhorší je na rekonstrukci starého domu, že máte pocit, že vypadá čím dál hůř. Alespoň já ten pocit aktuálně mám;). Zákon schválnosti, kdy pro to, abyste mohli dát domek do uživatelné podoby, musíte ho nejdříve celý rozvrtat, probourat a vůbec tak celkově lehce zdemolovat, ve mně v poslední době vyvolává intenzivní pocity zoufalství J. Nemluvě o tom, že čas je při rekonstrukci domu taky velice relativní veličina, nejlépe vše vynásobit koeficientem 4…a to včetně nákladů ;).

No co vám budu povídat, je to nezapomenutelný zážitek. Modlím se, aby už bylo jaro a celý ten náš výjev vypadal opět trošku přívětivěji….minimálně, aby vše zarostlo trávou a nebylo to vidět…nejdříve ale budeme muset přečkat zimu.

Aktuální stav je následující:

• Podařilo se nám napojit na kanalizaci……aneb rozvrtat si celou zahradu, vytvořit množství hradních příkopů protínající celou zahradu, užít si hledání ztracené přípojky (která překvapivě nebyla tam, kde měla být).
• Přivést vodu do domu….aneb zlikvidovat si celé zápraží včetně schodů.

•  Opravit starou kopanou studnu…..aneb kozy se teď mají na čem vyvalovat.

• Zrenovovat prozatím alespoň 4 špaletová okna….aneb pochopit proč tam všichni cpou ty šílené „plasťaky“.

• Udělat nové rozvody vody a topení včetně radiátorů…...aneb sypat si popel na hlavu za tak obrovský barák.

• Udělat nové rozvody elektřiny…..aneb půlka baráku nás ještě stále čeká :-/.
•  Probourat zeď v hlavní místnosti a spojit tak nosným trámem obývací pokoj s kuchyní…aneb, jak si lehce vybourat díru do baráku.
•  Sundat střechu, vybourat podkrovní půdičky, udělat novou střechu a zateplit ji…..aneb naše největší poučení – sleduj dělníka na každém kroku, pokud si nechceš zamořit celý dům, najít pár nových šedivých vlasů a oddálit všechny práce o další měsíc.
•  Vyvložkovat komíny…aneb být kominík je dneska opravdu výnosný job.

A moře práce je ještě před námi. Takový nikdy nekončící kolotoč. Můj neskromný sen je, aby mi o Vánocích stál v hlavní místnosti velký stromeček, proto bych ještě ráda do konce roku stihla štukovaní hlavní místnosti a koupelny, zprovoznění záchodu, namontování umyvadla a zprovoznění krbových kamen. To by pro začátek mohlo stačit a po Novém roce hurá opět do práce ;).

Stav "Před" - Jaro 2014 a "Po" - listopad 2014

Propojení obývací místnosti s kuchyní..

Vyčištěnou a nově osazená studna má úspěch i u rohatců...

Když je přípojka kanalizace na druhé straně zahrady ;)

Pokus o zútulnění "staveniště" :)

Konec krásné zahrady :-/

Stálý obyvatel..

No comment...aneb, jak vše natáhnou o měsíc..

SAMHAIN – 31.října...když se stěny mezi světy ztenčují..

Mám ráda dušičky. Všechno tak nějak do sebe zapadá. Venku začíná být pochmurno, začíná se vkrádat zima za kabát, ve vzduchu je cítit chlad. Člověk se pak těší do světla vyhřátého domova k teplému čaji. Mám ráda oba tyto světy, každý je jiný, ale jeden bez druhého by nemohl existovat. Bez tmy není světla, bez chladu není tepla, bez smrti není života.....

Dušičky jsou pro mě symbolem vnitřního klidu, kdy v tichosti vzpomínáte na své blízké, na to co bylo a doufáte v to, co třeba jednou přijde....Mám ráda zapalování svíček a tak nějak víc než kdy jindy cítím, že ti, co nás už opustili, jsou částečně stále s námi.

Tenhle rok jsem však objevila úžasný příspěvek mé oblíbené blogerky Kuchařky ze Svatojánu, popisující keltský svátek Samhain, který připadá na 31.října. Je to v podstatě keltský Nový rok a začíná při západu slunce. V podstatě popisuje to, jak vnímám toto období já – končí období sklizně, světla a přichází období temnoty, klidu, odpočinku. Je to mystický okamžik, kdy v našem světě se vše ukládá k spánku a ve světě duchů naopak začíná být živo. V tomto okamžiku je hranice mezi mrtvým a živým velice tenká a senzitivnější osoby to mohou velice cítit. Líbí se mi myšlenka, že je to den, kdy je dokonce nutné se napojit na své mrtvé blízké, kteří za námi přišli. V tento den by se neměli zamykat dveře, má se přidat židle ke stolu, zažehnout ohně...a oni přijdou.

Existuje spoustu rituálů pro Samhain, mně se ale opravdu líbí ten, který Kuchařka ze Svatojánu vybrala. Jako symbol nesmrtelnosti a života, je milovaným, kteří nás již na tomto světě opustili, nabídnuto jablko. Zahrabte do země to nejkrásnější jablko, je to pokrm pro duši, která čeká na znovuzrození.

A tak i my jsme u nás u domečku oslavili Samhain a čekali na naše blízké i všechny dobré duchy z minulosti našeho domu. Zapálili jsme oheň, vydlabali dýni a nechali v ní hořet svíčku (taky zvyk pramenící už z dob Samhainu) a na zahradě na krásném místě zakopali jablíčka se vzpomínkou na naše milované.

....Tento zvláštní okamžik měl uklidňující atmosféru naprostého klidu. Oheň hořel svými mohutnými plameny, kozy se přimknuly blíže k nám a polehávaly a postávaly na studni mezi hořícími svíčkami, psi pobíhali kolem ohně...a člověk měl pocit, že je obklopen svými blízkými...jako by světlo plápolajícího ohně propojilo kruhem blízkosti všechny přítomné napříč světy.

...Tak se vzpomínkou v srdci, zase příští rok....

Místa, která mě potěšila..

V posledním týdnu jsem byla na pár místech o které bych se s Vámi chtěla podělit. Mám moc ráda takový ten pocit, že přijedete domů z práce a místo základních téměř rutinních činností se sbalíte a vyrazíte někam na výlet. Najednou ten den dostane úplně jiný šmrnc. Jednou za čas stojí za to něco takového podniknout. Já vyrazila na Kodu. Koda je malá osada kousek od Srbska. V Kodě je jen několik usedlostí a malý rybníček s kapličkou, kde se nachází kodský pramen.

Tahle osada má svoji nezapomenutelnou atmosféru klidu. Nevedou sem žádné silnice, pouze zpěvněné silnice, což mi přijde stejně tak šílené jako úžasné. Takový jiný svět. V kopci nad kapličkou se nachází hájovna. Vždycky se mi líbila. Teď tady probíhá rekonstrukce, líbí se mi, že majitelé nezapomněli na její bouřlivou minulost.

Za návštěvu stojí i Kodská jeskyně na kterou narazíte asi půl kilometru po modré směrem od Kody.

Miluji farmářské trhy. Ne jen proto, že mám ráda, když si lidé kupují potraviny a výrobky od místních producentů, ale tak nějak pro tu atmosféru těch trhů. Zvlášť miluju takové ty „trhové snídaně“. Kdy si koupíte něco dobrého a sednete si s tím do trávy, na břeh řeky nebo třeba mezi holuby na nábřeží. Prostě to chutná nějak jinak než, když to koupíte v Bille J. Pro mě je ta svobodná snídaně symbolem víkendu a ten já miluji z celého týdne nejvíce :D Ještě mi nezačala sezona v Dobřichovicích, tak jsem zavítala na k Výtoni na nábřeží a spojila to rovnou s procházkou na Vyšehrad. Mimo úžasných domácích kremrolí a domácích vajíček, jsem si koupila chlebový kvásek. Už se dlouho chystám péct pravý chleba. Doufám, že než ho upeču, tak ho nenechám umřít J.

 

Objevila jsem úžasné agility psí hřiště J. Byla jsem z něho neskonale nadšená J. A popravdě, mít kousek vhodného prostoru, vytvořím to i někde v mém novém bydlišti. Zas tak náročné by to nebylo, ale kolik radosti by to udělalo. Líbí se mi, že městské části myslí i tady na ty věci. S pejskem můžete každý den trénovat a je volně přístupné. Skvělá myšlenka J.