Mám ráda dušičky. Všechno tak nějak do sebe zapadá. Venku
začíná být pochmurno, začíná se vkrádat zima za kabát, ve vzduchu je cítit chlad.
Člověk se pak těší do světla vyhřátého domova k teplému čaji. Mám ráda oba
tyto světy, každý je jiný, ale jeden bez druhého by nemohl existovat. Bez tmy
není světla, bez chladu není tepla, bez smrti není života.....
Dušičky jsou pro mě symbolem vnitřního klidu, kdy v tichosti vzpomínáte na své blízké, na to co bylo a doufáte v to, co třeba jednou přijde....Mám ráda zapalování svíček a tak nějak víc než kdy jindy cítím, že ti, co nás už opustili, jsou částečně stále s námi.
Tenhle rok jsem však objevila úžasný příspěvek mé oblíbené
blogerky Kuchařky ze Svatojánu, popisující keltský svátek Samhain, který
připadá na 31.října. Je to v podstatě keltský Nový rok a začíná při západu
slunce. V podstatě popisuje to, jak vnímám toto období já – končí období
sklizně, světla a přichází období temnoty, klidu, odpočinku. Je to mystický
okamžik, kdy v našem světě se vše ukládá k spánku a ve světě duchů
naopak začíná být živo. V tomto okamžiku je hranice mezi mrtvým a živým
velice tenká a senzitivnější osoby to mohou velice cítit. Líbí se mi myšlenka,
že je to den, kdy je dokonce nutné se napojit na své mrtvé blízké, kteří za
námi přišli. V tento den by se neměli zamykat dveře, má se přidat židle ke
stolu, zažehnout ohně...a oni přijdou.
Existuje spoustu rituálů pro Samhain, mně se ale opravdu
líbí ten, který Kuchařka ze Svatojánu vybrala. Jako symbol nesmrtelnosti a
života, je milovaným, kteří nás již na tomto světě opustili, nabídnuto jablko.
Zahrabte do země to nejkrásnější jablko, je to pokrm pro duši, která čeká na
znovuzrození.
A tak i my jsme u nás u domečku oslavili Samhain a čekali na
naše blízké i všechny dobré duchy z minulosti našeho domu. Zapálili jsme
oheň, vydlabali dýni a nechali v ní hořet svíčku (taky zvyk pramenící už z dob
Samhainu) a na zahradě na krásném místě zakopali jablíčka se vzpomínkou na naše
milované.
....Tento zvláštní okamžik měl uklidňující atmosféru
naprostého klidu. Oheň hořel svými mohutnými plameny, kozy se přimknuly blíže k nám
a polehávaly a postávaly na studni mezi hořícími svíčkami, psi pobíhali kolem
ohně...a člověk měl pocit, že je obklopen svými blízkými...jako by světlo
plápolajícího ohně propojilo kruhem blízkosti všechny přítomné napříč světy.
...Tak se vzpomínkou v srdci, zase příští rok....
Žádné komentáře:
Okomentovat