Předsevzetí...

Ano, dávám si předsevzetí. Já vím, že je teď děsně modní říkát, že jediné moje předsevzetí je nedávat si předsevzetí ;-)...ale já si je prostě dávám. Mám ráda předsevzetí a dávám si je celý rok. Miluju různé diáře a zápisníčky a pořád si tam píšu nějaká svá životní moudra a předsevzetí z nich vycházející,

Silvestra moc nemusím. Nemám ráda takovou tu nucenou zábavu...i když svým způsobem ho mám ráda..ale tak nějak jinak. Pro mě je to období, kdy si snažím vnitřně uzavřít ten předchozí rok a udělat z něj nějaké ty závěry pro rok příští. Závěr roku je pro to ideální. Tak proč si nedávat předsevzetí. Každý okamžik, když má člověk prostor zamyslet sám nad sebou, je podle mě dobrý.

V diáři pár těch předsevzetí pro letošek mám. Jedno z nich je, zapsat si každý den alespoň jednu věc, co mi udělala ten den radost. Začala jsem s tím už minulý rok. Člověk si pak uvědomí spoustu věcí a číst si ty věci zpětně děsně nabíjí:).

Včera jedna z věcí, co jsem si napsala do diáře, byla radost z tohoto emailu:

Před osmi lety jsem měsíc cestovala s kámošem Mexikem. S batohem a dekou (ani spacák jsme neměli :D) jsme procestovali skoro celé Mexiko. Neuvěřitelný životní zážitek, který by vydal na několik příspěvků - objevování pyramid v zarostlých džunglích (kam nechodí cizinci), výstup na 5-ti tisícovku naproti Popocatepetl (zážitek a la film Into the wild), pozorování želv jak kladou vejce na uzavřené části největšího Mexického ostrova, nezapomenutelní lidé a země.

Mimo jiné jsme hodně cestovali stopem, abychom ušetřili za autobusy. Přeci jen Mexiko je velká země. Jeli jsme i s několika kamiony a jedním z řidičů byl Raymundo. Moc jsme si nerozuměli, ale byl úžasný. Nabídl nám na spaní své lůžko v autě (a sám si chtěl lehnout ven na zem), kupoval nám jídlo a pití, vzal nás na pláž plnou mušlí a vůbec se onás dva dny neuvěřitelně staral (jako všichni Mexičani). Když jsme se loučili, tekly mu slzy a my jsme byli taky dojatí. Věděli jsme, že se už neuvidíme...že naše setkání bylo letmé, ale o to intenzivnější pocit blízkosti v nás zanechalo.

A teď po tolika letech mi píše Raymundova neteř. Pořád měl schovaný můj papírek s emailovou adresou (on sám žádnou neměl). Neuvěřitelně mě to potěšilo :).

Přeji Vám i sobě, diář plný okamžiků, které vás v tomto roce potěšily....